BLÍZKO U NÍ
Je to zápas, jehož vítěz její srdce získá,
že ho někdo získá pravděpodobnost je dost nízká,
s lidmi umí si být až hloubinně blízká
a v těch chvílích její radost z ní zářivě tryská.
I když dotknout se všech snadno umí,
že je nedotknutelná jak oceán vždy šumí.
Tok myšlenek v hlavě tíživě jí duní,
bude umět někdo blízko být i u ní?
Melancholie ji od malička provází,
zda “ten pravý” hrdina už přichází,
poztrácené kousky sebe u toho však nachází,
že vše byla iluze ji s každou částí dochází.
Jak však zříct se svého celoživotního přání?
Ego, mysl, nepravé já jí v tom brání,
ona srdce své a duši zbývající láskou k sobě chrání,
z víry k vyšší lásce pouští přání
k vesmírnému vykonání...
říjen 2021
TICHO
Když ticho prostor přehluší,
když nevyslovené bije do uší,
když chovám se jak domněle se nesluší,
a chápat mám, že akce zdravý proces naruší.
Do svého nitra sebe uložím,
to, co naznačuje do řeči mozku přeložím,
Pozornost k sobě zdravě rozložím,
otázky mé osobě přímé položím.
Proč tady jsem a co tu dělat mám?
Zda pokorná nebo pyšná jsem
a zda svou podstatu já uznávám?
Lpěla jsem na nezdravém, co nenastane,
chtěla pochopit, co utajené zůstane,
já prosím ať už mír v mých částech nastane
a láska k sobě se mě jednou provždy zastane.
červenec 2015
MOŘSKÁ VÍLA
Tolik bych Ti toho chtěla říct,
nepromluvit je však mnohem víc,
s Tebou poznávám, co rub je a co líc,
jen přiznávám, je pro mě obtížné Ti neříct vůbec nic.
Je správné čekat,
je zdravé mlčet,
je soucitné Tebe nevylekat,
je nutné zpěv svůj v sobě nechat hlučet.
Tolik změn se u mě tímto děje,
tolik pochopení do mě další seje, nepravé já se mi škodolibě směje, však nevzdám se, ať jakkoliv mi zle je.
Ty bolest z minulosti znáš,
Ty teď skutečného sebe poznáváš, Ty laskavost svého času postrádáš, ale já nespěchám, ode mě ho máš.
Chci podpořit Tvou odlišnost, chci mezi námi stvořit most, chci na sebe už nemít zlost, chci udržet svou nevinnost.
Jsem z toho nekonečně znavená,
už nehledám, co tohle všechno znamená, občas jsem já zcela zmatená,
snad nevypadám příliš ztrápená.
jen těším se, až Ti jednou povím,
že věřila jsem krokům Tvojim,
že se snad jak mořská víla s pěnou nepropojím,
že o Tebe já celou dobu stojím.
srpen 2015
LÁSKA, LÁSKA, LÁSKA
Zaklepala na mou duši,
šeptám, kdo to opět buší?
Říká, že ji hledám tuší.
Usmívám se jak moc jí to sluší.
Ptám se, kde se tady zjevila?
Prý tu byla stále, i když jsem se trápila,
jen jsem smutku se moc napila,
na ni zapomnela, ale opět ve mně ožila.
Na jak dlouho zůstane se ptám.
Opakuje, že ji od vždy v sobě mám.
Stačí sebou být a žít, co v nitru znám,
zůstane nehledě na to, kolik ostatním ji dám.
JE TU PRO VŠECHNY
BEZ PODMÍNEK
listopad 2021
INDIVIDUALITA
Reakce Tvé ze mě individuální bytost tvoří,
samostatná, nezávislá jiskra ve mně opět hoří.
Moje pozornost se v sebe sama pomalinku noří,
Tvé hranice opětovně očekávání mé ostře boří.
Přestávám se chytat lákadel a pastí,
otáčet se na ostatní, za zvukem, co chrastí.
Kam vede tato cesta jen má duše ví,
nevinnost a existence bytí ve mně zní.
Naučils mě spoléhat se na sebe, vždyť to je to co mám,
moje hebká křídla chtějí vzlétnout do nebe, tam to nejlíp znám,
avšak vím, že odvahou je neutíkat tam nahoru k nám,
moje mise zůstat je a přiblížit se vám.
To je moje tajemství o tom, kým v nitru jsem.
Já vím, že zkusit se má vše i sestoupit na matku Zem.
říjen 2021
STÁDO
Ten jí zbylé drobky z rohlíku,
ten tráví čas s pivem, sedačkou a televizí,
ten si nevšiml, že i ve třiceti stále touží po mlíku,
ten má vztahy dramatu a osolené krizí.
Stádoidnost se tu nosí,
podlízají, snaží se, hrají hry a prosí,
chodí v střepech minulosti dobrovolně bosí,
lež zde hravě pravdu krutě velkoplošně kosí.
Zaslepení, němí, hluší,
střelila bych do éteru prudce na ně kuší,
za smysluplnost srdce bojem hlasitě mi buší,
hnusí se mi chovat se jak domněle se sluší.
Nepochopím proč jim málo stačí,
vyprahlí a nevyživení se destruktivně mračí,
neví o tom v nefunkčním dál nemocně tu kráčí,
do špinavé řeky nohy stále rádi smáčí.
Otáčím svou pozornost,
přestávám už cítit zlost,
vždyť na zemi jsem pouze host,
do rtů vrývám upřímnost.
listopad 2015
NETUŠÍŠ
Netušíš, co pro mě znamenáš,
netušíš, že velké dary v sobě máš,
netušíš, jak moc mě v pravdě poznáváš,
netušíš, kolik pokaždé mi z nitra svého rozdáváš.
Netušíš, proč já se tolik bojím,
netušíš, jak o změnu moc stojím,
netušíš, že Tvým přístupem strach svůj hojím,
netušíš, zda s Tebou já se někdy spojím.
Netušíš, kým jsem a kým se stanu,
netušíš, na jakou patřím stranu,
netušíš, že otáčíš proti sobě ostrou hranu,
netušíš, že proti Tobě ve zlém nepovstanu.
Netušíš, jak si Tě vážím,
netušíš, že s Tebou zářím,
netušíš a netušíš a netušíš a netušíš,
až tím netušením tlukot svého srdce přehlušíš,
netvrdím, že tím negativně něco takto narušíš,
VĚŘÍM V TEBE,
I KDYŽ NETUŠÍŠ.
říjen 2015
NETUŠÍM
Netuším, co cítíš a co dělat mám,
netuším, proč vnímám, že Tě tolik znám,
netuším, zda čas věnuje prostor nám,
netuším, jestli klíč k sobě Ti jednou dám.
Netuším, proč říkáš to, co říkáš,
netuším, jestli na sebe mě nenásilně zvykáš,
netuším, či v nitru dávno už mi tykáš,
netuším, zda radost máš anebo skrytě vzlykáš.
Netuším, kdy Tebe opět potkám,
netuším, jak dostat se k Tvým fotkám,
netuším, kdy přiblíží se mé střevíčky ke Tvým botkám,
netuším kolik slov směrem k Tobě láskou protkám.
Netuším, proč takto najednou se cítím,
netuším, zda pozornost Tvou já zachytím,
Netuším a netuším a netuším a netuším,
až tím netušením tlukot svého srdce přehluším,
netvrdím, že tím negativně něco takto naruším,
VĚŘÍM V TEBE,
I KDYŽ NETUŠÍM.
říjen 2015
ČERNÁ TUŠ
Oči utopené v černé tuši,
bledá tvář, co jen zlé tuší,
šrámy, jizvy v kapse suší,
tempo mizí, svět je užší.
V žilách krev od odpadlíka,
v srdci kůl a ostrá dýka,
na dobro si těžko zvyká,
jeho nitro skrytě vzlyká.
Stojím tam, na něj se dívám,
usmívám se, tiše zpívám,
věřím v něj, zdraví vyzývám,
bolest znám, však neusínám.
Uviděl mě, uvěřil,
na život se zaměřil,
pochopil, že ve tmě žil
a černou tuž odložil.
červen 2015
SOUD
Bezmoc, tíha, v krku sucho,
přímé oči, ostré ucho,
po podpoře je tu hlucho,
pavouk hlad má,
uleť "mucho".
Svírající, balvanové otázky,
špína, temno, led a udavače obrázky,
jejich prsty tahající provázky,
škrtí do míst jedovaté procházky.
Jedna z mnoha na běžícím páse,
odpovídat dle nich prý jak má se,
konec všeho, bahno kolem zdá se,
moře v očích jejich vlivu vzdá se.
Pravda nitra byla tolik čistá,
chránila mě, tím jsem si teď jistá,
překvapila, pohltila světlem všechny místa, nevinnost mě zahalila, svobodu mi chystá.
březen 2016
SMRT
Naděje pryč z dohledu,
zástup nezúčastněného pohledu,
už jim pomoct víc dál nesvedu,
spíš dřív zemřu, než to dovedu.
Pachuť smrti na jazyku,
dost už tradic, zcestných zvyků,
jako dělat tisíc kliků,
v světě nekontrolovaných smyků.
Vnitřní vytí meluzíny,
svrbějící pocit viny,
chladné tělo dávné zimy,
takto dál žít nechci s nimi.
Nemám klíč a neznám řešení,
nechci věřit, že už se to nezmění,
i když je teď hutné setmění,
přijde světlo, do lehkosti život promění.
září 2015
PROPOJENÍ
Když se vášeň s něhou smíchá,
když nevinnost touhou dýchá,
když svou záři světlo ve tmě dmýchá,
když citlivost lásku intenzivně slýchá.
Vznikaj‘ mosty do jiných světů,
suché větve plné cizokrajných květů,
bělohebcí okřídlenci mazlí se tu,
svoboda a nespoutanost protkaná je v jejich letu.
Moře šumí, vrní blahem,
slunce na oblohu maluje svým horkým tahem,
tančím v těle spokojeně nahém,
lásku neomezím žádným tvrdým prahem.
červenec 2016
S TEBOU
S Tebou ocitám se v bezpečí, s Tebou jsem svá,
má ústa klidná bez řečí,
má duše tu Tvou zná.
Mé srdce plné lásky,
má mysl beze vrásky,
s Tebou dávají mi smysl hlásky,
o tom, co láska znamená.
květen 2014
